„Spala jsem příšerně,“ zamumlala. „Myslím, že jsem měla v noci křeč.“
Zatímco jsem nalévala čaj, letmo jsem se na ni podívala. Ještě před osmačtyřiceti hodinami si tatáž žena přehodila nohu přes nohu, jedla semínka a povídala si s mým zesnulým manželem.
Znepokojivé signály
„Možná bychom tě měli vzít k lékaři.“
Lžička v její ruce se na okamžik zastavila.
„To není potřeba.“
„Už celé měsíce jsi nebyla na žádné kontrole.“
„Lékaři už řekli, že se můj stav nezlepší.“
Ještě jsem nevěděla, do jaké míry byla její nemoc od začátku jen předstíraná, ale věděla jsem, že její nohy fungují.
„Mohly bychom zkusit jiného lékaře a získat druhý názor.“
Margaret se slabě usmála.
„Neutrácej za mě peníze, Eleno.“
Bylo to skoro obdivuhodné. Dokonce i ve způsobu, jakým odmítala lékařskou prohlídku, bylo cítit, že něco ví…
Zavibroval mi telefon. Volal David Miller, právník, kterému jsem telefonovala předchozí den.
„Musím se s vámi sejít. Nikomu o tom neříkejte.“
Řekla jsem Margaret, že mám pracovní schůzku.
„Vrátíš se na oběd?“
„Nezdržuj se. Víš, že si sama nic nepřipravím.“
Ten pohled…
„Samozřejmě.“